Karel Èapek
Bajky a podpovídky
BAJKY
Zloèin a trest
Nelze to popírat: udìlala neèistotu. Teï se krèí v nejtemnìjším koutì se zvrhlým a urputným výrazem, zelenì svítí oèima a potrhává ocasem; ví, co ji èeká. Rázem z ní spadlo vše, co z ní dìlá vzdìlanou a jemnou koèku; je to zlé a divoké zvíøe džunglí, bestie plná strachu a nenávisti, jež tì sleduje žhoucíma oèima jako vìèného nepøítele. Syèí jako had, když se k ní blížíš; její zelené zornièky srší zuøivým odporem, hrùzou, záštím a zloèinností: pff chch chch, nesahej na mne!
Nic plátno, macku, mezi námi lidmi se vina musí odpykat; je Zákon a Øád, že koèka, která se prohøešila, se pøidrží na místì èinu a na! na! na! tu máš, ty hanebnice! S ušima sklopenýma, zbìsile se vzpouzejíc choulí se høíšnice pod tragickým pøívalem trestu. Hotovo! a jako had, s bøichem na zemi, peláší bídná kreatura z místa èinu.
Ale než soudce vstane, sedí už uprostøed pokoje, spokojená a útlá koèka, jako by se nic nestalo, a horlivì si na zádech líže pocuchaný kožíšek. Ohlédne se na svého katana ještì trochu nejistì, ale oèima už zlatýma: Koukej, já jsem hezká koèièka; otevøi mi, já chci jít do kuchynì.
Naèež odchází, dávajíc si zøejmì záležet na tom, aby nespìchala.
Megalomanie
Bylo to psisko jako rukavice, s Žabíma oèima a na tenkých nožièkách, jež titìrnì zvedalo, jako by vìènì zábly. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného nežli jméno Pucinek a vìdomí, že udìlat loužièku je vìc, která se tresce.
Jednou se za rachotu hromù protrhla nebesa, a tìžký, huèící, crèící pøíval se vylil masivním proudem; v té chvíli se pískové nádvoøí zámku zmìnilo v žluté jezero, jež se s jekem horské bystøiny øítilo do parku, vyrývajíc hluboké struhy.
V tu chvíli capalo psisko se schodù; a když ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
