KAREL HLAVÁÈEK,
MSTIVÁ KANTILENA (1898)
I.
Oh, moje Manon! To juž není nesmìlý Váš abbé,
jenž k slièné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,
a pøi nìmž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží
a zaène slibovanou legendu o høíchu žlutých rùží...
Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám pøíliš tvrdý
a jako Geus jen na svùj hlad si mohu býti hrdý.
Já schválnì opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilenu pøi viole,
a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá
Vám vyètla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,
a v níž by vzmužily se moje oèi bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláèem oslepla...
Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,
že ráda by si lhala starou touhu pro nìkoho,
a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady
na uvítanou jinému se snáší nad zahrady.
II.
Do pusté naší krajiny ni mìsíc nezasvítí,
vše bez vùnì je, bez tepla, a marno nìco síti jen tiše, tiše, Geusové, - prý musí to tak býti.
A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,
nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání jen tiše, tiše, Geusové, jen ztište svoje pøání.
A na pláò dlouhou øaïte se a s ostøím v pìsti mstícím
se dejte do tmy na pochod ku Mìstùm klidnì spícím jen tiše, tiše, Geusové, za vìtrem žalujícím.
A cestou v polích ztracenou pøed brány pøipližte se,
los metejte, kdo nad spícím pìst svoji první vznese jen rychle, rychle, Geusové, za rod náš pomstìte se!
III.
To bylo lstivé kyrie, jež na veèer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtìl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
