František Ladislav Èelakovský
(1799-1852)
Ohlas písní èeských (1839)
Toman a lesní panna *
Veèer pøed svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
„Kam pojedeš, bratøe milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníèku sedlaném,
èistì vyšperkovaném?“
„Do Podhájí k myslivci
musím ke své dìvèici;
znenadání nemám stání,
zas mì èekej o svítání.
Dej, sestøièko, dej novou
košilièku kmentovou,
kamizolku rùžovou.“
Jiskra padla pod koníèkem,
sestra volá za bratøíèkem:
„Slyš, Tománku, radu mou,
nedávej se doubravou:
objeï dolem k Svaté hoøe,
a nemám po tobì hoøe,
dej se radìj v zápolí,
a mì srdce nebolí.“
Nejel Toman doubravou,
dal se cestièkou pravou;
a v Podhájí u myslivce
nový domek jedna svíce,
hostí mnoho pospolu,
jizba plna hovoru.
Smutkem Toman obklopen
patøí s konì do oken:
dìvèe láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá;
otec jedná námluvy,
matka hledí obsluhy.
Jedli, pili, rozprávìli,
dobrou vùli spolu mìli,
žádný na to nic nedbal,
kùò že venku zaøehtal,
a mládenec zavzdychal.
Panna jenom snoubená
najednou se zardìla;
svìdomí ji pøece tlaèí,
šeptá cosi sestøe mladší.
Sestøièka od veèeøe
vyšla rychle za dvéøe:
„Na vìky se, Tomane,
milá s tebou rozstane,
jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
dnes tu máme bližší hosti,
hledej sobì jinde štìstí.“
Toman konìm zatoèil,
v šíré pole poskoèil,
zaal zuby, smraèil èelo,
kolem všecko neveselo.
Pùlnoc byla, mìsíc zašel,
sotva jezdec cestu našel;
prudce hned, pak loudavì
ubíral se k doubravì.
„Všecky krásné hvìzdièky
ze tmy jsou se prosypaly,
proè vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se zasypaly!“
Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,
vìtøík chladný z noci fouká,
nad ouvalem sova houká;
koník blýská oèima,
koník støíhá ušima.
Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobì Lesní panna;
šaty pùl má zelené,
pùl ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
