Karel Jaromír Erben - Kytice (1853, 1861)
KYTICE *
Zemøela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zùstaly;
i pøicházely každièkého rána
a matièku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtìlila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matièku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v nìm majíc útìchu,
mateøí-douškou nazvaly.
Mateøí-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše povìsti!
Natrhal jsem tì na dávné mohyle komu mám tebe pøinésti?
Ve skrovnou já tì kytici zavážu,
ozdobnì stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde pøíbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateøina,
jíž mile dech tvùj zavoní;
snad že i najdeš nìkterého syna,
jenž k tobì srdce nakloní!
POKLAD *
I
Na pahorku mezi buky
kostelíèek s vìží nízkou;
s vìže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stránì:
døevatì to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu pánì.
A tu z vísky k boží slávì
zhùru bìží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právì.
V chrámì truchlo: holé stìny;
oltáø èerná rouška kryje,
na roušce køíž upevnìný;
v kùru zpívají pašije.
A hle! co se bìlá v lese,
v èerném lese za potokem?
Nìjaká to veská žena,
ana v náruèí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
sváteènì jsouc obleèena,
tam tou strání za potokem —
pacholátko malé nese.
Bìží žena, dolù bìží,
pospíchá do chrámu pánì:
tu na blízku lesní stránì
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystøuje krokù;
neb jak vìtøík volnì vìje,
z kostela slyšeti pìní:
v kùru tam se právì pìje
Krista pána umuèení.
Bìží, bìží podlé skály:
„Co to? mám-li vìøit oku
což mì moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem ...
|
|
|
|
|
|