Karel Hynek Mácha
Pou krkonošská (1833-4)
Pozdní veèer. Dívky pilnì pøedly,
hoši v kolo k dívèinám si sedli;
plamen z krbu smutnì k tomu svítil.
Pocestný uprostøed sínì sedí,
na nìj každý poslouchaje hledí;
mluvil takto; však i taktéž cítil:
„Hojho, slyšte, kteøí ještì bdíte,
dobrý pozor na má slova dejte,
neslýchané, nové vìci zvíte!
Však jak pravím, pilnì poslouchejte,
neb jak slova jenom vypustíte,
nikdy víc mnì neporozumíte.
Vás však, kteøí v kobku vaši tmavou
vešli jste a v lùžku tichém spíte,
nad jehožto køížek stkví se hlavou,
neprobudiž smích náš ani lkání!
Tmavou nocí nade vámi jen
zavzni moje tiché noèní pøání:
Dobrou noc! tichý sen!!! -“
Chýlilo se k veèeru. Osamìlý poutník kráèel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor Krkonošských pod vrcholkem Snìžky. Huèel vítr, jako by Slezsko tajemnými slovy mluvilo k sestøe èeské pøes rozdìlující je hradby. „Pusto kolem,“ povzdechl jinoch, „pták i zvìø mijí kraj tento, ani strom ani kvìt nevzejde tuto, jen èlovìk jediný tiskne se vzdy výše a výše v èistìjší nebe blankyt, a nenalezá zde léè tajemnì šustící mech a studený sníh.“ Vtom nesl vítr okolo tváøe jeho motýla, jenž ouzkostlivì nadarmo se bránil køídelkoma barevnýma, chtìje nazpìt dolu v kvìtné kraje, odkuï ho bouølivý vítr byl zanesl. „Neštastný, toužíš nazpìt v luhy pestré, které ti byly kolébkou; - ty jsi nechtìl v kraje tyto, proti vùli tvé tì v chladnou výši zanáší ten samý vítr, co tì v mládí tvém kolíbal na líci rozvitého kvítí; - já jsem pravil, že èlovìk se tiskne vzhùru k jasnému nebi; - ó on musí,“ zastíraje si rukou èelo, „musí. - Postup mi vichøice motýla tohoto, já jej vezmu s sebou zpìt v kraje oné, odkuïs jej zanesla.“ Vtom lapil motýla, však nadarmo, on již ustydl umoøený zde panující zimou; zasmutnìlý usedl na osamìlém ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
