Karel Hynek Mácha,
Znìlky
Zápisník, 1833, 1-5 - únor/bøezen, 6 - listopad
1
Tichý tis nad rùži stíny sklání
mezi hrobù ovìnèené køíže.
Sladké zvuky, ó jen blíže! blíže!!
Slavíka snad líbé klokotání?
Ach tak sladce nezní jeho lkání,
kdo hlas ten uslyší, pujde stíže,
neb jej žel i touha k rùži víže
bez nádìje jako milování!
Boles-li, èi slas mé srdce jímá? V rùžovém blankytu, hvìzdy, rcete,
ty rùžemi ovìnèená Lùno,
zdaž to ona - a jen rùže døímá? Èi spí ona a jen rùže kvìte? „Rùže kvìte!“ Rùže jen? - Idùno!
2
V hloubi citu kde mám slova vzíti,
bych pronesl prosbu dosti jemnou? Temnos za mnou, temnos i pøede mnou,
bledý den chce vbrzku mi zajíti!
Jak se stádo labutí chce krýti,
oblaky plynou pøed nocí temnou.
„Pane, pane! pane!! zustaò se mnou!!
Zustaò se mnou, neb chce veèer býti!!!“
Darmo! - Lkání mé ho neuprosí. Jakás ruka pøed umdlelý zrak
vždy mi staví zoufalství jen èíši.
Sáhnu po ní; - mok ten usta zrosí,
v ducha tma mi sype mrak a mrak! Hu! jak chladno v noci pusté øíši!!
3
„Vzešel máj! hlubokých muži želù!
tvou proè ještì bledos kryje tváø?
V pøírodu jdi, - zlatá slunce záø
rùže lícím, poklid vrátí èelu!“
Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvìtlými
na západu jeho záø se stkvìla;
i má tváø se v jeho lesku rdìla,
zdobená co rùžemi novými.
Sklesna v prach, - za sluncem rozstru ruce;
borù šum, slavíka klokotání
k nìmu nesou mojí touhy lkání.
Konec zdál se blízký mojí muce.
Zašlo slunce! - - Tma splynula šedá,
a má tváø jak jindy byla bledá.
4
Aè má síla neoslábla v boji
proti tobì ještì, bouøe litá,
pøece boles v hloubi srdce vrytá
èasem budí mutnou touhu dvojí;
pøednì, v novì zkvìtlém jaru svojí
aby vnadou rùže trnokrytá
ne již ...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Go to begin of the document
Go to previous page
Go to next page
Go to the end of document
